KOMFORTNÍ ZÓNA. Předpokládám, že většina z Vás již tento pojem slyšela. Jistě i každý tuší, co znamená, nebo si to alespoň myslí. Jakoby kdo ho nepoužívá, není IN. Přesto, pojďme se na ni podívat trochu blíže.

CO JE TO KOMFORTNÍ ZÓNA a co se asi skrývá za ní?

Komfortní zóna znamená pro každého něco jiného, stejně jako kdybyste se zeptali sto lidí, co podle nich představuje komfort. Co však znamená pro všechny společné je pocit bezpečí, jistoty, zvyky, tradice, to, co známe, to, co už máme osahané, co jsme několikrát zkusili. Jinými slovy, co známe, to je pro nás bezpečné. V této zóně můžeme tudíž předvídat, mít kontrolu. Pro řadu z nás však může představovat i točení se v kruhu. Pořád vše děláme stejným způsobem, na problém se díváme stále stejným úhlem pohledu, potkáváme stále stejné lidi. Vidíte, i při jejím popisování užívám nechtěně stejných slov. Její hranice jsou často tak pevné a vysoké, že málokdy nekoukneme za její hradby. Někdy ani netušíme, že to vůbec jde. A pokud ano, třeba se nám do toho ani nechce. Nebo se bojíme. Ano, ano, zase ten známý STRACH. Často žijeme v komfortních zónách, které vystavěli naši rodiče, partneři, zaměstnavatelé, společnost. Představme si komfortní zónu jako velké stavení, jež architektovali spolu s námi výše zmiňovaní. Platí zde určité zákonitosti, zvyky, pravidla, přesvědčení, normy, kodexy a kdoví co ještě. A bylo nám řečeno, že tak to prostě je, že kdyby toto neplatilo, tak by to ani nemohlo fungovat. Často výše zmiňovaní nastavili i to, jaké budou uvnitř stavení vztahy. Zdali vroucí, přátelské a podporující jeden druhého, nebo naopak chladnější, ostražité plné strachu a obav. Zdali budou lidé uvnitř stavení komunikovat či zda pro ně bude komunikace pomyslnou překážkou. Zdali se zde budou projevovat city nebo právě ty budou popírány, na obtíž a důkazem neschopnosti člověka. Zdali se v něm bude vařit klasická česká kuchyně nebo připravovat raw strava. To je vše opravdu velmi individuální a každý jeden z nás má postavené stavení vlastní. A záleží jen na nás, kolik pater bude mít. Jestli bude mít jen to první, na kterém se z větší části podílel někdo jiný, nebo zdali bude mít i další patro, postavené námi, pouze s dopomocí ostatních. Nebo zdali najdeme odvahu a celé stavení zbouráme a postavíme si ho pěkně od základů každý sám podle sebe. Vneseme si do něho vlastní pravidla a zákonitosti, které chceme my, né někdo jiný.

Pro lepší představu použijme další analogii komfortní zóny. Velmi známá může být například cesta do práce. Tu, kterou běžně chodíme. Víme, jak dlouho trvá, kudy vede, co nebo koho na ni potkáme. Jiným příkladem by u obéznějších lidí mohla být právě jejich váha. Už s ní žijí nějaký ten pátek, a tak moc dobře ví, že je udržuje v určitých návycích. Mohou za ni i leccos skrýt. Spoustu věcí dělat díky ní nemusí a spoustu naopak mohou. Těžko jí mohou snížit, například když mají v hlavě přesvědčení, že hubení lidé vypadají nezdravě, když přirozeností každého jedince je být zdravý. Pro někoho je komfortní zónou nízký i plat. Již ví, co si za něho může dovolit, jak v rámci něho žít a těžko zbohatnout, když bohatí lidé jsou zlí, povrchní a bezohlední. U dětí je komfortní zónou poslouchat rodiče, autority, protože pokud by neposlechly, následoval by trest, výčitky, zklamaly by a trápily rodiče. A dostáváme se opět ke STRACHU. Právě ten často udržuje opevnění komfortní zóny né-li ji i posiluje.