Víte, jak ráda s vámi sdílím svůj názor na divadelní či cinema dílo? Tak tentokrát jsem nemohla vynechat dojem z představení Studia DVA Líbánky na Jadranu. Ta hra je snad napsaná Evě Holubové a Bohumilu Kleplovi na míru. Oni to totiž vůbec nehrají. Oni těmi herci jsou. Mladý pár v podání Evy Josefíkové a Václava Jílka.

Úžasné. Smála jsem se od začátku až do konce, spíše ještě dlouho potom.

Ale nepíši tu recenzi jako takovou. Rozhodla jsem se tu napsat o roli muže a ženy / muží a žen napříč všemi věkovými kategoriemi. Dílo poukazuje na rozdílnosti mezi pohlavými. Na to, jak odlišná očekávání my ženy máme. Jak jiný jazyk používáme. Jak nesystematicky myslíme. Jak nepředvídatelné jsme. Jak se naše nálady mohou v sekundě změnit z líbezných stvoření na něco, co nemáte úplně vždy chuť potkat, natož s tím komunikovat. Jak často říkáme něco jiného, než co bychom si přály.  …. Slova Bohumila Klepla: ” … představ si, říká mi, jdi pryč a přitom tím myslí, pojď zamnou a nebo mi řekne, dělej si co chceš a když přesně to udělám, rozčílí se ještě víc … ” A i tak vás, muži, milujeme. Stejně tak se vším, čemu nerozumíme my na vás. Jako: ” Bohoušku, je mi tady s Tebou krásně. Co by si si Ty přál ze všeho nejvíc?” Odpověď: ” Být doma a uklízet dílnu.”

Jednoduše řečeno představení je o přijetí obou pohlaví navzájem. O obrovském PŘIJETÍ, DOVOLENÍ a VZÁJEMNÉM RESPEKTU. Ne nadarmo se říká, že by právě toto mělo být klíčové v každém vztahu. A že nemá cenu někam utíkat, ty základní rozdílnosti tu budou totiž stále 🙂

Doporučuji tuto hru shlédnout a tolikrát, dokud vám nevnese do tohoto lehkost a určitě ji zařadit v povinné výuce již na základní škole.

Péťa