Trendem dnešní doby, a možná i dob předešlých, to nemohu říci, to jsem nežila, je fakt, že se 👉všichni srovnáváme a chceme být jako ostatní. To nám přináší určitý srovnávací parametr, díky kterému můžeme říct, ano, jsme nebo nejsme v pořádku, normální, tak to má či dělá většina. 👉A zároveň odevšad slyšíme a čteme, že návodem k úspěchu, k životu v rovnováze, ke spokojenosti je, BYTÍ SÁM SEBOU, vyzdvihování vlastní jedinečnosti a přesvědčování se o vlastní úžasnosti. A lidi se v tom ztrácí. A není se čemu divit. Rozpad hodnot, pravidel, co platilo neplatí, a vše se nepředstavitelně mění. V tom je na jednu stranu obrovská nejistota a zároveň svoboda. To už ale utíkám. Vrátím se k původnímu tématu. 👉Důležité je dojít sami k sobě a bytí sami sebou, ale skrze srovnávání se. Ke zjištení, kdo jsem vlastně já, co chci, jaké jsou moje hranice. A to jsem já. 👉A následně k nastavení vlastní sebehodnoty, sebedůvěry. 👉K uvědomění, že jsem v pořádku taková jaká jsem, ikdyž totálně jiná než ostatní. S jinými hodnotami, zásadami, postoji, potřebami … Ale první krok přeskočit nelze.
Nejprve jako lidská rasa pozorujeme nevědomě svět okolo nás, nápodobou se učíme. A ano, snažíme se být podobní, jako ty, které máme rádi. Klienti dokonce často říkají, že nemohou být jiní, než členové jejich rodiny. Ostatní by je za to přestali mít rádi, vyloučili by je. Stejné smýšlení je znakem společné sounáležitosti?
Ano, jako rasa na tom jsme stejně jako zvířátka. Učíme se NÁPODOBOU. Moc mi s tím nejde dokupy biflování se nazpaměť a uzavírání kreativního myšlení, ale každý máme možnosti, když chceme.
Pak si ale začneme všímat, že nám jde něco lépe a něco hůře. Zde nastává moment zlomu. Co kdybychom se v tu chvíli přestali hodnotit za to, že nám něco nejde a jednoduše se věnovali tomu, co nám jde?
🎯CO KDYBYSME SE PŘESTALI SNAŽIT NAPODOBOVAT OSTATNÍ?
🎯CO KDYBYSME SE PŘESTALI SNAŽIT BÝT JAKO OSTATNÍ?
🎯CO KDYBYSME SI UŽÍVALI TO, JACÍ JSME?
🎯CO KDYBYSME BYLI SAMI SEBOU?
👉A s tí souvisí to, že děláme věci po svém. Jinak. Často nám nedává smysl to, co a jak dělají ostatní. Tak to neděláme. Jsme pro ostatní divní.
Teď mluvím sama za sebe. Nikdy mi nešlo být stejná jako ostatní. Už ve školce jsem vybočovala výrazně z řady. Naši z toho nebyli moc nadšení, ale nedala jsem se. Ve škole začalo období, kdy jsem se snažila začlenit. Tento způsob inkluze moji rodiče rozhodně kvitovali. Dělalo jim dobře, že jsem hodná a nenáročná, nejsou se mnou starosti.
Dlouho jsem sváděla boj mezi tím, kdo jsem a kým bych měla být. A pak to, že zklamu ostatní, když budu sama sebou.
🎯CO KDYŽ TO, ŽE SI VYBÍRÁME PRO SEBE NEZNAMENÁ, ŽE SI VYBÍRÁME PROTI OSTATNÍM.
Stálo mě to hodně času a výcviků, abych se navrátila sama k sobě. Ke svému nahlížení na svět. Ke svému způsobu přemýšlení a zamýšlení se nad věcmi. A často jsem smutná, že nezapadám, že jsem jiná. Připadám si jako z jiné doby. Né vždy k sobě nacházím lidi, kteří by mně a mému způsobu uvažování rozuměli nebo věřili. Vnímám jiné hodnoty a potřeby. Jsem náročná v tom, že nechci dělat, co mi nedává smysl. Že nechci žít to, co mi nedělá dobře. A naopak si chci plnit svá přání. Ale to jsem já.
✅A pak mě moc těší, když jsem tím mým klientům inspirací a otevírám jim tím prostor pro to být sami sebou také.
✅A velmi, ale velmi děkuji metodě Access Bars, že mi ukázala, jak se přijmout taková, jaká jsem a otevírá možnosti, jak tak žít. A ano, jsem jedinečná právě taková, jaká jsem v celé své zvláštnosti.
Přijďte na sezení či kurz Access Bars.👉🏻NAJÍT A UZNAT SAMI SEBE, SVOJI JEDINEČNOST
A BĚŽTE ŽIVOTEM SVOU VLASTNÍ CESTOU.
Těším se na viděnou, Petra