To je téma 🙂 Dlouhá léta jsem trnula, naskočil mi v těle velmi nepříjemný pocit, když mne někdo oslovil „PETRO“. Fujky, zní to tak tvrdě, zle, neosobně.

Možná to bylo způsobeno tím, že jsem chodila od 6. třídy na víceleté gymnázium, a tam už se jednoduše žádné zdrobněliny ze stran učitelů nenosily. Možná to bude i tím, že by se mi více líbilo jmenovat se jinak. Ale vzhledem k tomu, že další varianta byla prý Karla, a teď se omlouvám všem Karličkám, jsem za Petru vlastně vděčná. S významem svého jména jsem také v pohodě. Měnit ho tedy nebudu, protože to je také možnost, se kterou se často setkávám 🙂

To oslovení se dalo dlouhou dobu snadno korigovat. Ale v určitém věku začnete mít pocit, že je profesionální a dospělé to přijmout. Vnímám na sobě, že jsem udělala velký posun a na pracovní bázi, Petro, přijímám. Nicméně v osobnější interakci to ještě nepříjemně zní. Vím, co pod tím je a zjistila jsem, že to tak nemám zdaleka sama. Nedávno jsem byla v místnosti více lidí a bylo toto téma otevřeno. A představte si, že paní Mirce, vadilo i Mirko, a to je to Miroslava. Paní Katce zněla tvrdě Katka, a to je to Kateřina. Tázala jsem se jich, jak se při tom oslovení cítí. Obě popisovaly totožné prožitky. Pocit, že mě ten, který mě tak osloví, nemá rád, je neosobní, je to tvrdé, necitlivé. Tak mi může říct jen osoba, které na mě nezáleží.

Odkládám si sem své zamyšlení. Je úplně jedno, jak to, kdo má. Ale nepopírejme v sobě to, co prožíváme. Nebagatelizujte to. To, co se tváří jako nic pro jednoho, může mít velký význam pro druhého. Není to nedospělé, neprofesionální, naopak upřímné, zranitelné, opravdové. Ve finále nic není dobře ani špatně, prostě jen je. Ale nic nezměníte tím, že budete dělat, že to tak není. A opět, jak osvobozující je, když se o tom promluví a vzájemně si jednoduše všichni poví, je mi příjemné oslovovat se tak či onak.

Mějte krásné dny, Petra❤️