ADHD OČIMA DÍTĚTE aneb jaké jsou jeho pocity, co prožívá …  V minulém článku jsme nahlédli na problematiku ADHD očima rodičů dítěte s danou diagnózou. Jinými slovy jsme si vysvětlili, proč je důležitá terapeutická péče právě s nimi. Ale co děti? Pojďme nyní nakouknout do duše hyperaktivního dítka.

Takové dítě je stejné jako každé jiné. Ke svému zdravému vývoji potřebuje lásku, pocity bezpečí, ochrany, bezpodmínečného přijetí, jistoty domova stejně jako každé jiné. Miluje své rodiče také stejně jako každé jiné.

To, že se v projevu liší od ostatních, že se chová v různých situacích jiným způsobem, si začne uvědomovat až při konfrontaci s dalšími dětmi. Toto můžeme spatřovat v rodinách, kde je více dětí nebo převážně s nástupem do školního zařízení. Tam dítě může vidět, že některé děti vydrží sedět celou vyučovací hodinu bez menších problémů než ono. Že zapamatovat si básničku mu jde značně hůře. Nejvíce zaznamenatelné to bývá, když se daná porucha spojí s poruchami učení.

Základním strašákem pro něho je udržet pozornost, vydržet při vyučování sedět, dávat pozor, zapamatovat si, soustředit se, ovládat svojí náladu, jednat samostatně ….

„Cítím extrémní potřebu se hýbat, stále něco dělat a extrémně mě vyčerpává 45 minut sedět v lavici a nic nedělat a nebavit se. Nehýbat se a ještě se u toho soustředit, to je hrůza. To se pak hlásíte o to, jít na toaletu jen proto, abyste se prošel.“

„Nedokážu se soustředit na písemku, stále mě něco vyrušuje, slyším různé zvuky z venku, poslouchám, co kde vrzne, jak se někdo pohne. To vše je tak silné, že nemůžu dávat pozor na psaní. A ve zbytku času jen sedíme a já se u toho nudím.“

To jsou slova klientů. Prožívání a pocity těchto dětí jsou podobná. BEZMOC, BEZNADĚJ splnit očekávání ostatních, pocity OSAMOCENOSTI, NEPOROZUMĚNÍ, pocity UBLÍŽENOSTI, že je svět nespravedlivý, pocity SELHÁNÍ, NEÚSPĚCHU, zklamání ostatních i sebe sama. Dochází k vytvoření nepřiměřeného sebeobrazu a uzavírání se do sebe.

„Jsem špatný chlapec, protože trápím maminku. Nedávám pozor, pak mám špatné známky a maminka je smutná.“ (výpověď desetiletého chlapce)

Je to stejné, jako bychom po ženě chtěli, aby si přeinstalovala počítač a nedokázali pochopit, že to neumí a nezvládne.

Napadá mě lepší příklad. Je to, jak když po mně někdo chce, abych si nepletla pravou a levou stranu. Moc dobře vím, která je která, ale při řízení nebo navigaci druhého pravidelně ukazuji nalevo a říkám jeď doprava. Jak bych se asi cítila, kdyby mi to ostatní vyčítali, trestali mě za to, nadávali mi, srovnávali mě s ostatními a smáli se mi, když já to nedokážu ovlivnit?

U těchto dětí se navíc vše násobí jejich citlivostí a zranitelností. Jistě, že každé dítě zažilo nějaké to nepochopení, ale pro tyto děti je to denní chléb. Záleží na přístupu jejich nejbližšího okolí, kde když nenaleznou pocit absolutního přijetí jejich osobnosti s každou jejich stránkou, objevují se počátky závislostního chování.

Pokud se s tímto terapeuticky nepracuje a nedojde k vhodné kompenzaci, dochází k upevnění tohoto programu, vzorce chování a důsledky si takový jedinec nese po zbytek života.

Včasná terapeutická péče tak může zabránit řadě nepříjemností v prožitcích dítěte, ale i dospělých.