Mnoho lidí ke mně přichází s otázkou: „Vím, že nechci dělat to, co dělám… ale co mám dělat místo toho?“

Hledají odpověď. Přemýšlejí. Poslouchají podcasty. Čtou knihy. Analyzují, v čem jsou dobří, co je baví, co by mohlo být jejich „poslání“.

Jenže… většinou ji nenajdou tímto způsobem.

Protože to „ono“ – ten náš vnitřní plamen – není něco, co vymyslíme. Je to něco, co musíme nejdřív uznat.

_________________

A právě tady často narážíme:

Co když nám to, co je pro nás nejpřirozenější, nepřipadá dost hodnotné?

Co když si neumíme dovolit uvěřit, že to, co nám jde samo, může být to pravé?

Co když se bojíme uznat, že právě v tom je naše síla?

_________________

Jenže dokud si to neuznáme, nevidíme to. A dokud to nevidíme, nemůžeme to žít.

Hledáme strategické cesty, vymýšlíme možnosti… ale skutečná odpověď neleží ve vymýšlení, ale v objevení.

A právě tady je koučink neuvěřitelným nástrojem.

Protože kde jinde než v bezpečném prostoru možností si tohle můžete dovolit odhalit?

S přáteli? S rodinou? Tam jsou často soudy – jejich i naše vlastní.

Ale v koučinku? Tam máte bezpečný prostor, kde můžete objevovat sami sebe, svůj vnitřní oheň… a dovolit si ho rozhořet.

A když ho zapálíte v sobě, možná právě tím zažehnete plameny i v životech lidí kolem vás.

_________________

Takže otázka není „co mám dělat?“.

Otázka je „co v sobě musím uznat, abych to konečně uviděl/a?“

Petra