Dnes jsem měla v poradně dvě klientky, které tak výrazně v životě omezoval pocit bezmoci, který vznikl v dětství, že jsem se vám o tom rozhodla napsat. Na první pohled to není vůbec jednoduché téma, ale co když by mohlo být? Obě dvě odcházely ze sezení s takovým pocitem vnitřní síly a vlastní moci, že to všude energií jen sršelo. Jela jsem na oběd ale pocit sdílení byl silnější. A tak jsem začala psát. Slova mi chodila v takové intenzitě, rychlosti a lehkosti, že jsem skoro nestíhala psát 🙂

Co je to bezmoc? Je to pocit? Kde se vzal? Znáze ho? Ať je to co je to, pryč s tím 🙂

Pojďme se nejprve podívat, kde jsme se tomuto v životě mohli asi naučit …. Většinou tento pocit pochází z dětství. A je to logické. Když jsme malí, závislí na rodičích … respektive závislí na rozhodnutích ostatních …. na tom, v jakých hranicích žijeme, co nám rodiče dovolí, co ne … a v těch hranicích máme jen omezené možnosti voleb, snadno v nějakých situacích můžeme jako dítě vyhodnotit, že v té nebo jiné situaci nemáme jednuše nad něčím moc a tak jsem bezmocní. Jsme zvyklí, že za nás řeší situace dospělí a těm dáváme svoji moc, jinými slovy jsme bezmocní. Často se i stává, že je tato bezmocnost pro nás příjemná. Dospěláci se o nás starají … z pozice strachu o nás, někdy i více, než bylo třeba a my jsme ti hodní, bezmocní, bezproblémoví. Když je navíc tento pocit v dětství umocněn, že se k nám tak rodiče chovají až do dospělosti, nebo jsme zažili třeba nějaké trauma nebo něco, co jsme jako trauma dětskýma očima vyhodnotili, pocit bezmoci si podvědomí uchová až do dospělého věku a my pak často nechápeme, jakto, že si s tím nedokážeme poradit. Ostatní nám vytváří situace, ve kterých nemáme možnosti volby, jsme bezmocní. A co když to tak není nebo být nemusí? Co když můžeme začít v těch samých situacích prožívat vlastní sílu, moc? Zdá se vám to nemožné? Často to člověk sám nezmění, ale co když to jde? Líbilo by se vám to změnit? Zvolíte si i v dospělosti pocit bezmoci nebo vlastní sílu? Co když vám řeknu, že pocit bezmoci je jen výmluva, že máte moc nad svým životem?

Navíc, od malinka nám je vkládáno, že litujeme bezmocné, že jim máme pomáhat … taky slyšíte své babičky a dědečky? Jaké by to bylo mít moc nad svým životem? Jak by vás prarodiče či rodiče hodnotili? Co když je to jen otázka volby? Změny úhlu pohledu? Co když si to můžete dovolit?

Je také možné, že si vybíráme pocit bezmoci ze strachu. Ze strachu z konfliktu, ze strachu přijmout zodpovědnost sama za sebe. Často raději ustoupíme, vyhovíme ostatním, čímž jim dáváme moc a jsme bezmocní. Kolikrát jsme v životě měli chuť následovat vlastní energii, udělat něco, co by se líbilo nám a asi nelíbilo ostatním a tak jsme se raději stáhli, vymluvili se na ostatní? Kolikrát si raději vybíráme bezmoc ze strachu, abysme si nerozhněvali ostatní, někoho, na kom nám záleží?

Všude tam, kde se necháváme zastavit pocitem bezmoci namísto abychom následovali vlastní energii, můžeme to nekonečněkrát přetvořit, zničit a už nikdy znova nevytvořit? Jaké by to bylo vybírat si vlastní sílu beze strachu, že našemi rozhodnutími ublížíme ostatním? Co když jim ve skutečnosti ublížit nemůžeme? Co když nadešel čas vybírat si sami sebe a jít příkladem?

A tak se teď musím smát … sedím v KFC a moc dobře si pamatuji, jak jsem si dříve říkala, jak mi to tu voní, jak bych si tu ráda dala tu místní formu Quessadily … Qurrito tuším, ale že nemám ráda tu omáčku, co tam dávají a kéž by tam dávali více sýra … no a dnes, co myslíte? Má objednávka jednoduše zní: “Qurrito s extra porcí sýra a s malilinko té omáčky.” Jak snadné a přitom tu možnost jsem vždycky neviděla. A kolik lidí by se to třeba bálo vyslovit? Raději by se spokojili s nabídkou? A co když si přesně takhle můžeme tvořit život podle sebe?

Chcete se to také naučit? Ráda vás povedu, stačí si domluvit konzultaci nebo se objednat na kurz Access Bars.

Péťa