Pamatujete si na pohádku Nesmrtelná teta? Jiřina Bohdalová v ní rozdávala a podsouvala velmi rychlé a účinné rady, čímž vyvolávala v zemi u lidí, kde vládla láska, mír a klid, ZÁVIST. A co když to stejným způsobem někdo naučil nás? Co když je závist jen jednou z možností, jednou z emocí, které si můžeme v různých situacích vybírat? A co když naprosto přehlížíme to, co v nás má vyvolat, co cenného nám říká? Představme si, že tu byla vymyšlena, stejně jako vše ostatní, v dobrém úmyslu. Jenže někdo zjistil, stejně jako v té pohádce, jak ovladatelní a manipulovatelní jsme, když si budeme závidět. A tak jsme na to, co nám vlatně říká, zapomněli.

ZÁVIST, tato emoce je tu zkrátka a jednoduše proto, aby nám ukázala, co si vlastně přejeme, po čem toužíme. Jen si vzpomeňte, když se vás někdo zeptá, třeba jako já v článku JAK SI SPRÁVNĚ PŘÁT, jak těžké pro vás bylo vymyslet svá přání. A závist nám jen říká, aha, ten nebo ta dělá nebo má to, co bych si vlastně přál/přála. Je intenzitou, která nám ukazuje naše sny. Jenže, co my často uděláme? Namísto toho, abychom si řekli: “Ha, tak tohle ji/jemu vážně závidím, to bych si přál/přála. Jak bych toho mohl/mohla dosáhnout?” A opravdu si to dát třeba na wishlist, hledat cesty, jak to taky mít, udělat … Tak namísto toho většina lidí neudělá nic, než že se závistí nechá zastavit a co víc, daného člověka rádo ještě pomluví.

A co často udělá člověk, kterému je záviděno? Má pocity viny ze svého úspěchu, často ho tají, v nejhorším případě, aby ho měli ostatní rádi, nechá se tím zastavit. A tak vzniká velmi efektivní kolečko postupného zániku. Namísto toho, abychom se podporovali v růstu a hojnosti, tak si vzájemně smrdíme ve svých komfortních zónách a jsme nespokojení, protože podvědomě víme, že si chceme vybírat více, jen si to nedovolíme, aby nebylo zle.

Ještě nesmím opomenout i možnost momentu, že závidíme a protože nám bylo řečeno, že je to špatné, tak se za to pak viníme, čímž opět rozhodně nevytváříme více. A určitě zase nevidíme pravou podstatu závisti.

Tohle vás vážně stále baví? Co kdybychom namísto toho přijali závist za skvělou vlastnost? Co kdybychom ji brali jen jako ukazatele našeho směru, našich přání, které často neznáme? Co kdybychom za ni mohli být vděční?

A vy/my, těm, co je záviděno … Co když se tím nenecháme zastavit? Co když je to znamení toho, že děláme něco, čímž ukazujeme směr? Že děláme něco, co se ostatním líbí, co chtějí taky? Co když jsme inspirací?

Takže máme možnost volby, zda se závistí ať už v prvním nebo druhém případě necháme zastavit a nebo za ni budeme vděční 🙂

A kdybyste si chtěli vybrat tu druhou možnost, té vděčnosti, a samotným vám to nešlo, a veřte mi, není to lehké, ráda vám v tom pomohu.

Péťa

“Největší závist vzniká vůči těm, kteří vlastní silou vzlétli a tak unikli ze společné klece.” Francesco Petrarca